Stopování
Šel jsem po stopě, která vedla do města. Než jsem vstoupil na silnici, proměnil jsem se do lidské podoby. Bylo něco kolem desáté hodiny a venku nebyla ani památka po lidech. Kráčel jsem ulicí dál, všude prázdno. Zahnul jsem do jedné z bočních ulic. Šel jsem asi do půlky a pak jsem se zastavil. Na zdi polepené plakáty byl nový. Varoval před nebezpečním zabijákem, který svou oběť rozřeže. Našli těla obětí, které ten tvor zabil, ale bez rukou a kusu chybějícího trupu. Některé oběti byli roztrhány na kusy. Šel jsem nejkratší cestou k lesu.
Znovu jsem stopoval. Proč jsou někteří z nás tak neohleduplný na ostatní ze svého rodu? Budeme muset hlídat naše město. Směr větru se změnil, teď jsem ho měl v zádech. Ta krvelačná bestie, toužící po mase, mě může ucítit. Musel jsem ochránit Christy, mohl by po ní jít, mohl by ji chtít. Zase vzpomínka na první roky s Leem. Když jsem byl čerství vlkodlak, Leo mě učil lovit zvířata a vysvětloval proč je nebezpečné lovit lidi. Jednou jsem neodolal a musel okusit lidské maso. Narazil jsem na smečku jiných vlků, kteří se chystali zabít člověka. Instinkt mi velel ukrást kořist. Byl jsem tehdy jen týden starý vlk, silnější než ostatní, mrštnější a velmi toužící po lidském mase. Ještě jsem nebyl tak obrněný proti jejich vůni masa jako Leo. Byl jsem odhodlaný zabít ty co mi budou chtít bránit v lovu. Místo toho abych lidskou bytost zabil, pral jsem se o ni s tlupou, nechal jsem ji jít. Nejspíš jem si vzpoměl na Lea a na to co mě učil.....
Stopa vedla do města, opět, ale v jiné části. Vkočili sem před vteřinou. Byl tu pach tří lidí. Z kroku jsem přešel do vlčího klusu. Našel jsem je v čas. Chystali se zaútočit na rodinu. Nebyl to jen jeden vlk, ale rovnou tři. Nemohl jsem je nechat zabít milující matku, starostlivého otce a malé bezbrané dítě. Jaké by to bylo kdyby jeden z nich viděl ostatní umírat? Bylo mi jedno, že mě uvidí, musel jsem jim pomoci. Už jednou jsem se rval se smečkou, proč ne znovu? Jen musím být ostražitý a hlídat si zvuky v hlavě. Velmi opatrně jsem se přibližoval, potichoučku a pomaloučku. Byl jsem kousek od nich, když se vlk nalevo rozhodl zabít jednoho z nich. Byl jsem pohotovější, než stačil skočit už byl nazemi. Nikdo by nepoznal rozdíl nezi námi. Byli jsme stejný, ale přece jsem se lišili. Oni lovili lidi já zveř, byli na očích já se ve své podobě neukazoval. Podíval jsem se jejich směrem, báli se o dítě. V jednom okamžiku jsem jednoho srazil na zem, ale zbylí dva oddělili rodiče od potomka. To malé bylo zraněné, mělo škrábanec na ruce. Vůně masa byla silnější, byl jsem hladoví, chtěl jsem ho. Jenže srdce zvítězilo nad instinktem. Postavil jsem se čelem k zuřivím vlkodlakům, kteří už zase byli v plném počtu. Matka si chtěla pro potomka dojít, ale tam kde stála i s manželem byla v bezpečí. Nenechal jsem ji udělat jediný krok k nám. Chňapal jsem po vlkodlacích jak jen to šlo. Dostal jsem je tam kam jsem chtěl, opatrně jsem couval k dítěti. Nemělo ještě ponětí co se tu odehrává, myslelo si že jsem pes a tak ke mě samo přišlo. Sedlo si na můj hřbet a já ho odnesl k rodičům do bezpečí. Vlci se mezitím přiblížili, byli připraveni k útoku. Vrhli se na mě najednou, byl jsem pod nima a nemohl se bránit. Sebral jsem všechnu zbytek sil a namířil si to k lesu. Jak jsem předpokládal běželi za mnou, s jejich běhu jsem poznal toho v čele. Byl to vlk z mého snu, ten vlk co chtěl Christy. Nikdy ji nebude mít, utíkal jsem k jezeru, kde jsme se poprvé utábořili. Tam jsem se zastavil a čekal. Čekal na jistou rvačku, nechal jsem odejít jejich kořist, to bylo proti našim zákonům. Dorazili, kroužili kolem mě v kruhu. Vybírali tu nejlepší stranu k útoku.
Miku? Našel jsi už tu pumu?
Miku? Našel jsi už tu pumu?
Nina. Skončila z lovem a chystala se do tábora.
Ještě ne, vyřiď, že se do rána vrátím. Než Christy probudí budu už zpět. Musím se soustředit na stopu, hodně se zastavovala a vracela se. Už tě neuslyším, dejte mi na ní pozor. Ráno se uvidíme Nino.
Rozloučil jsem se s ní a soustředil na boj. Zase se vrhli ve stejnou dobu, neměl jsem kam uniknout. Nebránil jsem se jim, myslel jsem na Christy, rodinu. Byl jsem rád, že jsem Nině nic neřekl. Najednou jsem si něco uvědomil. Snažil jsem se nedýchat a zavřít oči, na nic nemyslet. Pomohlo to, přestali kousat a trhat, odešli. Otevřel jsem oko, opravdu byli pryč. Byl jsem ten nejhorší syn. Vždy jsem se dostal do problému. Jak v předešlém životě, tak i teď. Byl jsem problémové dítě a to mi zůstalo i nadále. Jenže být problémové dítě je jiné než být problémoví vlkodlak. Pral jsem se za to co je správné, dříve jsem se pral za to co bylo špatné, aspoň v tomhle jsem byl jiný. Nechal jsem myšlenky volně plynout, jediné co mě zajímalo bylo kterým směrem šli. Christy a ostatní byli v bezpečí, namířili si to směžem k horám.....
Probral jsem se když svítalo, nestihnu se vrátit v čas. Zvedal jsem se ze země, všude bylo plno krve. Tělem mi projela bolest, nemohl jsem se postavit na přední pravou tlapu. Nebudu tam v čas, Christy mě uvidí zřízenýho mnohem víc než, když jsem se popral s Ninou a ostatníma. Srst jsem měl slepenou krví, byl jsem hladoví a žízniví. Odklopýtal jsem k jezeru, kde jsem smočil jazyk a srst. Vydal jsem se na cestu k hradu. Slunce už bylo na obzoru a mě zbýval ještě kus cesty. Vysílený, polomrtví a hladový jsem se plížil lesem. Závan větru přinesl pach, pach čerstvě mrtvého jelena. Vydal jsem se jeho směrem, byl mrtví jen pár minut. Z rány tekla krev, parohy měl upilované. Pustil jsem se do jídla.
Zbývalo mi ujít jen pár kroků, abych se dostal k hradu. Byl jsem moc vysílený, nemohl jsem nikomu nic říct. Všichni z mé smečky byli v lidské podobě. Už jsem viděl stany, klopýtl jsem a ocitl se na zemi. Už jsem se nemohl zvednou. Jen jsem ležel a poslouchal zvuky. Zvuky od stanů, všichni mě netrpělivě očekávali. Musím se tam dostat, proběhlo mi hlavou. Vlčí podoba mi nebyla nic platná, skusil jsem tu lidskou. Nohy se mi motaly, ale mohl jsem jít. Rozpoznával jsem jednotlivé osoby mezi stany. Nina, Kaj, Josua, Jas a Leo.
Kde jen může být? Slunce je už hodinu na obzoru, Christy se každou minutu probudí. Co ji řeknu? Leovi myšlenky. Chtěl jsem na něj zavolat, ale z hrdla se mi ozvalo bolestné kňukňutí. Moje síla byla každým okamžikem slabší a slabší. Zbývající sílu jsem vložil do lidské podoby, která už taky vyprchala. Z plných plic jsem zavyl.
Mike?
Poslední myšlenka kterou jsem slyšel.