close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Za hranicemi

2. dubna 2012 v 18:12 | Aduš |  Stříbrné slunce
Za hranicemi

Na nějakou dobu jsem byl v bezpečí před svou rodinou. V tuto dobu tu byl zahájen lov na divokou zvěř. My jsme sem tedy nechodili. Budu ještě nějakou dobu hladovět a tak nemůžu z lesa ven. Při lovu by mě mohli postřelit a já bych se proměnil v člověka. Musel jsem tedy najít bezpečné místo na přespání. Moje pravá podoba mě začala pohlcovat, už jsem moc nepřemýšlel jako člověk, nechal jsem se ovládat instinkty.
Po nějaké době jsem našel rozpadlou chýši, nikdo ji nepoužíval a tak jsem tam zalezl. Neměl jsem na vybranou a tak jsem se proměnil v člověka abych si zachoval svoji lidskost. Nevím jak dlouho jsem nejedl a nevím jak dlouho ještě jíst nebudu, ale nesmím se proměnit zpět do vlčí podoby. Až lov skončí budou tu zase chodit houbaři a lidi pozorovat přírodu. Budou se ozývat hlasy a kroky, dětský smích a jejich křik když uvidí srnku. Nepamatoval jsem si na své dětství, nepamatuji si nic před proměnou. Vím jen, že Nina moje sestra žádala Lea také o proměnu. Věděl, že cítila stejnou bolest jako já, když mě proměnil a stejnou bolest, když mě postřelili. Žila v nové rodině, po tom co nám rodiče zemřeli. V patnácti se dozvěděla, že je adoptovaná a má bratra. Pátrala po mě a dva roky mě sledovala. Já oni nevěděl, neměl jsem tušení, že mám dvojče. Sledovala Lea domů, když mě nesl postřeleného. Dala mu přečíst dopis od našich rodičů a přemlouvala ho k její proměně. Nejdřív to nechtěl dovolit, řekl ji proč to udělal, ale ona byla neodbytná. Přemluvila ho a on ji nakonec proměnil. Byl jsem aspoň s jedním členem mé pravé rodiny. Leova rodina byla pro mě tou opravdovou a jedinou i když jsem věděl, že není můj pravý otec. Mohli mít svoje vlastní děti, ale báli se. Nevěděli jak se o ně starat a tak jsme byli jediné děti. Josua byl proměněn jako první, pak byla Redia. O něco později jsme do rodiny přišli my, nejdřív já a pak Nina. Přemýšlel jsem o všem co se za tu dobu stalo. Měl jsem milující rodinu, dva sourozence a matku s otcem. Jenže jsem nebyl šťastný, měl jsem pocit prázdnoty. Prázdnotu jsem zaháněl během na velkou vzdálenost, vždy jsem se musel odreagovat. Teď to nešlo, nemohl jsem.
Byl večer a já seděl v tmavém koutě. Byl jsem hladový a moje oči měli černou barvu, myslel jsem jen na jídlo. Nedaleko od mého doupěte byli lidi a povídali si. Slyšel jsem je, jako vlk jsem měl výborný sluch i jako člověk. Bavili se o tomto místě.
,,Víš jistě, že je to ono?" říkal první hlas.
,,Jo je to ono. Nikdo sem nechodí, všichni se tohoto místa bojí. Ještě před tím než tu hořelo, zemřel v tom domě nějaký chlapec. Byl to sirotek a kradl. Už je to hodně dlouho. Nikdo tu od té doby nebyl. Bojí se, že tu straší jeho duch, viděli tu nějaké zvíře když se ta nehoda stala. Bylo to větší než vlk ale menší než medvěd." odpověděl druhý hlas.
,,Myslíš, že tu ten duch opravdu je? Nechce se pomstít viď?"
,,Nic takového si nemyslím, ale mohlo by se tu toulat to zvíře. Proto se sem nesmí chodit, ani lovci sem nechodí, když sem zaženou zvěř volají na psi aby se vrátili."
,,Měli by jsme se vrátit"
,,Neblbni, dnes je správný čas. Dlouho jsme na to čekali a konečně máme šanci. Musíme to zkusit"
Dál jsem je už neposlouchal, blížili se ke mě. Hlad se projevoval víc a víc. Proměnil jsem se a čekal. Uviděl jsem je, byli to dvě dívky okolo patnácti let. Jedna vonělo po kytkách a druhá po jahodách. Číhal jsem na ně ze svého kouta.
,,Něco se tamhle hýbe" řekla ta co byla cítit po kytkách
,,To se ti něco zdá" odpověděla ji druhá
,,Nezdá"
Bylo to jak pokušení, kterému nemůžete odolat. Stáli tam moc dlouho. Přikrčil jsem se a jedním mohutným skokem jsem srazil tu co mě zahládla ve stínu koutu. Stál jsem na jejím těle, zuby vyceněné. Ona se nezmohla ani na křik a ta druhá se skácela k zemi. Pravděpodobně omdlela. Stál jsem nad ní a hleděl ji do očí, byl v nich strach. Nebála se smrti, bála se o svou kamarádku. Byl jsem vyděšený tím co jsem viděl, proč se nebála smrti. Pomalu jsem se pohnul stranou a nechal ji ať si sedne. Hleděla na mě jako já na ni. Prohlížela si mě, pohledl jsem na její kamarádku a ona se k ní otočila. Šáhla ji na krk aby našla tep. Jen zkolabovala, já to věděl ale ona ne.
,, Vypadáš jako vlk, ale si mnohem větší. Co jsi za tvora?" zeptala se mě.
Tiše jsem zavrčel. Nerozuměla mi, ale nemohl jsem se vrátit do lidské podoby.
,,Kéž bych ti rozuměla, mohla bych ti třeba pomoci. Jsi určitě ten tvor o kterém se tu mluví. Jsou to jen historky. Nikdo neví co jsi zač, ale ví že jsi větší než vlk a menší než medvěd. Mají s tebe strach, ale ta nejsi nebezpečný viď. Máš jen hlad, ale já nic nemám" povídala mi dál.
Máš něco co chci, chci tvoje maso. Zase jsem zavrčel, ale už hlasitěji než předtím. Proč se mě nebojí, měla by křičet a utíkat pryč abych ji mohl pronásledovat. Místo toho tu seděla a mluvila na mě. Neuklidňovalo mě to, měl jsem větší hlad než předtím.
,,Kousek odsud bylo nastražené oko, možná tam něco bude. Dojdu se tam podívat a něco ti přinesu k snědku. Neboj něco najdu" s těmito slovy se zvedla ze země a vyběhla ven. Měl jsem nutkání za ní běžet, ale moji pozornost upoutal pohyb osoby ležící v bezvědomí na zemi. Seděl jsem dál od ní aby neměla strach. Pomalu se posadila a dívala se na mě. V jejích očích byl strach, ten strach na který jsem čekal.
,,Lailo, měla by jsi být v klidu, praštila jsi se do hlavy."
Takže to děvče, které strachy omdlelo se jmenovalo Laila.
,,Trochu se mi motá hlava, ale co ty vždyť to na tebe zaútočilo?"
,,Má to jen hlad, určitě to nebezpečné není"
,,Mio, tohle je ten tvor z historek"
,,Jo to my došlo, koukej něco jsem ti přinesla, na" řekla a hodila přede mě mrtvolu zajíce. V jinou dobu bych ji hltavě sežral, ale zajíc byl už dlouho mrtev a tak neměl žádný pach. Jejich pach byl silnější.
,,Musíme se vrátit Mio, není to bezpečné"
,,Vrátíme se zítra, musíme tu zůstat. Praštila jsi se do hlavy jak jsi omdlela, nesmíš se zvedat."
,,Fajn, tak jo zůstaneme tu ale to zvíře bude spát venku"
Koukl jsem se na ni, pomalu se zvedl a přešel ke dvéřím. Ještě jednou jsem se podíval do tmy a vyšel jsem ven. Stočil jsem se do klubíčka před dvéře a čekal jsem až usnou. Spali už hodinu, když jsem se odvážil proměnit a vejít dovnitř. Venku jsem nasbíral suché dříví, které jsem připravil na ráno. Stáhl jsem zajíce a natáhl ho na jeden klacek. Sedl si do kouta a pozoroval jsem spící dívky. Koukal jsem na ně i když začalo svítat. Rozdělal jsem oheň a dal jsem opéct zajíce aby měli co jíst. Bylo chladné ráno, ještě než se probudili stihl jsem se proměnit zpět a lehnou si před dvéře. Vevnitř to vonělo pečeným masem. Dívky zajíce snědly a chystali se odejít. Nechtěl jsem znát cestu kterou půjdou a tak jsem se zvedl a odešel do lesa.
K večeru jsem se vrátil, oheň dávno dohořel, pach děvčat vyprchal já se vrátil do lidské podoby. Natáhl jsem si kalhoty a sedl si do kouta, opřel hlavu o zeď a zavřel oči. Přemýšlel jsem o předešlém dni. Už nevydržím dlouho hladovět, tady se žádná zvěř nepotulovala a lovecká sezóna byla v plném proudu. Potřeboval jsem něco velkého, většího než jsem já. Jediné řešení byl medvěd. Počkal jsem na noc, to se nelovilo. Vydal jsem se po medvědí stopě. Narazil jsem na medvědici. Skolil jsem ji, konečně jsem se najedl. Byl jsem plný a mohl se připravit na výlet do města.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama