Zbabělý útěk
Nebyl jsem jediná bestie v její blízkosti. Byl jsem jen chtivá bestie, chtěl jsem ji jen pro sebe. Věděl jsem, že to není pro ni dobré ale nemohl jsem si pomoci. Moc jsem se ve vlka neměnil aby moje rodina nevěděla co mi vrtá hlavou. Teď jsem ovšem myslel jen na tvora, který mi ji chce ukrást, na tvora který ji chce zranit a na mou pomstu, kdyby se to povedlo. Ne na to myslet nesmím, ochráním ji i před sebou. Musí mít na výběr, musím ji dovolit žít život jaký si zaslouží. Nikdy, opravdu nikdy ji nesmím říct o svých citech k ní. Nebýt toho čím jsem nikdy bych Christy neznal. Moje city byli silnější než já, nedali se potlačit. Nina viděla jak se trápím, celá rodina chtěla vědět co se děje, já se jim snažil vyhýbat jak jen to šlo. Lovit jsem chodil sám, na lov jsem se jen vymlouval. Potuloval jsem se v blízkosti domu, kde Christy žila se svým otcem. Byl jsem u ní, když spala, slyšel její mluvení ze spaní a viděl její výraz, když se jí něco zdálo. Nejčastěji volala mé jméno, to bylo stresující. Teď jsem se toulal venku, ve své pravé podobě. Nikdo by nepoznal, že nejsem obyčejní pes nebo vlk. Jen z blízka by poznali mou zvláštnost. Musel jsem myslet na dnešní noc. Nevěděl jsem co se ji zdá, ale nebylo to nic hezkého a to mě trápilo. Zdálo se ji něco zlého o mě? Běžel jsem po silnici mezi auty nejkratší cestou do lesa. Nevěděl jsem kam jít, nechtěl jsem domů, nechtěl jsem zůstat tady, v její blízkosti. Nezastavil jsem se ani, když svítalo. Běžel jsem dál, musel jsem si pročistit hlavu. Z městečka jsem byl dávno pryč, ale její slova jsem slyšel zřetelně. Někdo za mnou běžel, ale nebyl z mé rodiny. Zastavil jsem se a otočil se abych vyděl blížícího se tvora. Rozhlížel jsem se kolem sebe, tvor už neběžel. Jeho dech se klidnil, tep se srovnával až byl normální. Tvor šel blíže ke mě, pomalu ale jistě. Byl to vlk jako já, jen měl jinou barvu. Jeho srst byla černá jak uhel, oči červené jak krev. Byla to krvelačná bestie, která cenila své krvavé zuby. Byl nejspíš právě na lovu a já ho vyplašil. Vím, že to byl on a ne ona. Vlčí samci jsou větší než samice a tohle bylo velké. Sice vlci jsou poměrně malí než my, ale samice a samec jsou stejně velcí a my ne. U nás je patrný rozdíl a docela velký. Obcházel mě kolem dokola, jako by se připravoval na souboj. Cenil své tesáky ve snaze zastrašit mě. Byl jsem naježený, na mé husté srsti ho bylo dobře vidět. V myšlenkách jsem se nikde netoulal, musel jsem si hlídat záda. Nevěděl jsem jak je silný a zkušený v boji. Kolikrát jsem se pral s bratrem, ale u toho jsem věděl co čekat. Tady to je jiné, rvát se s někým koho neznám, nevědět nic o jeho síle. Moje čtení myšlenek nebylo dokonalé, musel bych se proměnit v člověka, ale on by mohl kdykoli zaútočit a riskovat jsem nechtěl. Dokážu číst myšlenky ve vlčí podobě ale jen členům rodiny a někdy se tak i domlouváme. Jiným vlkům ne a to byl můj problém, kdyby byl ve své lidské podobě bylo by to lepší. Čekal jsem co udělá, kdy zaútočí. Stále vrčel a cenil tesáky, chodil kolem mě jako by na něco čekal. Chtěl jsem odejít, když koukal mezi stromy, ale uslyšel jsem známé zavití. Byla to moje rodina, šla mě hledat jen co slyšela mé myšlenky. Měl jsem přesilu a tak se stáhl a zmizel. Josua chtěl za ním, ale zadržel jsem ho. Nezabíjeli jsme pro nic za nic. Chtěli vědět proč jsem nepřišel domů, měli plno otázek. Mohl jsem za to, že mě našli. Neměl jsem myslet na to co se stane, na to kde jsem, nikdy by mě nenašli. Utíkat nemělo cenu, jsem sice nejrychlejší z rodiny, ale Josua je pěkně silný a držel by mě pevně. Nereagoval jsem na jejich otázky, snažil jsem se na nic nemyslet. Nechtěl jsem se vrátit, byla tam ona. Nechtěl jsem být v její blízkosti, proto jsem přeci utíkal, abych ji už nikdy neviděl. Teď jsem se tam měl vrátit a být u ní. Vidět ji každý den ve škole, být s ní na hodinách. Nevěděl jsem jak dlouho jsem utíkal, jak dlouho jsem nejedl. Čas pro mě nic neznamenal, žil jsem už tak dlouho, že jsem to přestal počítat. Stále mi bude sedmnáct a každá holka po mě bude koukat. Radši bych zemřel, než si to nechat líbit. Neměl bych myslet na budoucnost ale na přítomnost. Rodina se bavila mezi sebou, nevím o čem, nevnímal jsem. Soustředil jsem se jen na to abych na nic nemyslel. V jejich blízkosti to bylo nebezpečné. Nemohl jsem do školy, ne teď když se tu potuluje to samé co jsem já a ne po tom co jsem slyšel Christy vyslovit moje jméno. Prostě jsem ji nemohl být nablízku. Nemohl jsem vedle ní sedět v lavici, jít vedle ní na oběh ani na další hodinu, nešlo to. Taky ale nešlo nebýt stále u ní, kdybych odešel chtěl bych ji zabít a to jsem nemohl. Přemýšlel jsem celou dobu zpět domu a pak jsem našel východisko. Josua byl s Leem první, za ním byla Jas a Redia a za mnou šli pouze Kaj s Ninou. Než by stačili ve předu zareagovat byl bych pryč, musím se dostat za hranice této země a proměnit se v člověka, tak mě nenajdou. I kdyby to nevyšlo musím se o to pokusit. To je moje jediná šance v této chvíli. Šel jsem za nimi se skloněnou hlavou, jako bych se podrobil vůdci smečky. Opak byl pravdou, byli jsme od hranic kousek. Zvedl se vítr a zavál k nám líbeznou vůni srnců, byl jsem tak hladový ale neměl jsem chuť lovit. Vůně šla z jihu a náramně se hodila pro můj plán. Podíval jsem se na jih, jako bych chtěl lovit, zvedl hlavu a vyrazil za vůni. Ostatní zareagovali jak jsem čekal, mysleli si, že chci zmizet. Běželi za mnou jak jsem chtěl, nechal jsem se předběhnout a pak v ten nejmenší okamžik jsem se otočil a byl pryč dřív než to poznali. Zrovna se bavili o útoku, když jsem se dostal kousek před hranice. Nejdřív jsem se stavil doma a popadl nějaké to oblečení, byla to rychlost ani nevím co jsem si vzal. Před hranicemi jsem se soustředil na mysl ostatních, byli ve vlčí podobě a rozhodovali kde mě začít hledat. Věděl jsem že půjdou po mojí stopě a tak jsem udělal první krok přes hranice.